Diakonický odbor západočeského seniorátu ČCE

Aneb: Na cestě k diakonickému sboru

„Péče o potřebné, nemocné a slabé jako výraz křesťanské lásky k bližnímu patří neodmyslitelně k životu i práci Českobratrské církve evangelické (dále jen „ČCE“). Tato křesťanská služba, pro niž máme v Novém zákoně řecký pojem „diakonia“, je společně se zvěstováním Božího slova a vysluhováním svátostí základním posláním a úkolem církve a každého jejího sboru. Církev vede své členy k tomu, aby se podle svých obdarování a možností na této službě podíleli.
Těžiště diakonické práce církve je ve farních sborech. Farní sbory pro tuto křesťanskou službu vyhledávají vhodné pracovníky, ustavují skupiny a pověřují je ke službě.
Kde jsou pro to předpoklady, zřizují se v rámci ČCE diakonická zařízení jako střediska různě specializované pomoci potřebným. Tato pracoviště institucionálně prováděné péče tvoří Diakonii Českobratrské církve evangelické (dále jen „Diakonie ČCE“), která je integrovanou součástí ČCE. Diakonie ČCE navazuje na tradice dřívějších diakonických zařízení (např. České diakonie).“
Z preambule Řádu diakonické práce Českobratrské církve evangelické

Diakonie (či chcete-li „křesťanská služba“) patří k základním (konstitutivním) znakům církve. Není to jakási dobročinná nadstavba života sboru, ale to, bez čeho církev už není plně církví. Před tímto základním teologickým pochopením významu diakonie se samozřejmě můžeme zarazit: Známe realitu našich sborů, vesměs malých společenství, kde se obtížně hledají síly, čas i finance na cokoli „navíc“. Ale jde opravdu o něco „navíc“?

Diakonia je řecké slovo, které označuje službu. V Novém zákoně označuje široké spektrum služeb v křesťanském společenství: nejen praktickou „službu při stolech“ (Sk 6,2), ale i „službu slova“ (Sk 6,4) či „službu smíření“ (2K 5,18). Není to tedy ve své podstatě žádný speciální pojem pro sociální či charitativní činnost církve. Vyjadřuje spíš jakýsi základní ráz všeho křesťanského konání, který je dán životním postojem Ježíše z Nazareta: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mk 10,45). Oním diakonem je v prvním slova smyslu Ježíš Kristus a onou diakonií jeho dílo pro nás. Vše, co konal – ať šlo o kázání, uzdravování či jeho společenství s hříšníky a vyvrženými – má tento diakonický ráz. Je tím, kdo je tu zcela pro druhé a tak otevírá cestu k Bohu a druhému člověku.
Jeho činy – odpuštění, uzdravení, přijetí – se tak stávají znamením. Znamením Boží lásky, kterou on ztělesňuje. Diakonie tak má ze své podstaty v Kristu jakoby „svátostnou“ povahu: je viditelným znamením neviditelné Boží milosti. Smyslem kristovské služby člověku v nouzi v podmínkách „tohoto času“ není vytvořit svět bez vady, stát se věhlasným léčitelem (v případě Kristově) či největším poskytovatelem sociálních služeb (v případě církevní diakonie), ale dosvědčit Boží zachraňující lásku a vůli po obnově světa.

Diakonie je tak neodmyslitelně spjata se svým ohniskem v křesťanském společenství, kde jsme nejprve příjemci Kristovy diakonie na nás, abychom se pak o to, co jsme přijali, mohli dále dělit a vydávat o Kristově diakonii svědectví slovy i činy. Proto také Řád diakonické práce ČCE zdůrazňuje, že těžiště diakonické práce leží ve farních sborech. Služba institucionalizovaných středisek Diakonie ČCE je doplňující nadstavbou.

Mohlo by se zdát, že zde snižujeme význam instituční Diakonie jako „prodloužené ruky“ církve. Uvažujeme však podle „zákona kyvadla“: V uplynulých desetiletích se důraz křesťanské služby vychýlil směrem k instucionalizovanosti, profesionalizaci a expertnosti. Naším cílem je kyvadlo opět vrátit na opačnou stranu, přispět k obnově diakonického sebevědomí sboru a docenění společenství. Teprve poté budeme moci najít vyvážený a vzájemně se doplňující vztah mezi oběma výrazy diakonického poslání církve.

Tak tedy opět nárok? Není to právě důvod, proč křesťanská služba v našich sborech spíše živoří? Že na tak velký úkol prostě nemáme?
Vraťme se k našemu teologickému východisku: Diakonie neznamená nic více (a nic méně), než aby církev byla církví: tedy „královským kněžstvem“, hlásajícím mocné Boží skutky (1P 2,9), nikoli obrannou baštou. V diakonii podle Nového zákona nejde o rozdělování lidí na „poskytovatele“ a „příjemce“ služeb, ale naopak o spojování lidí do společenství, o vzájemnost: Jedni druhých břemena neste. Zdá se, že na trhu je dnes mnoho služeb a sociálních produktů, které lze nakoupit (ať už je plátcem stát, obec nebo jednotlivec), ale často schází společenství, které člověku dává jeho hodnotu a vytrhuje ho z jeho samoty a izolovanosti. Schází prostor, kde by člověk mohl být plně člověkem - i ve své duchovní dimenzi. A to zdarma, z pouhé milosti (sola gratia).
Zdá se, že důraz na společenství v diakonii bude vyžadovat i změnu, či spíše prohloubení teologického uvažování: Budeme-li mít před očima pouze Kristovu službu, snadno sklouzneme k pouhému napodobování Ježíše a tím k pokušení rozdělovat lidi na ty, kdo pomáhají (nás) a ty, kdo pomoc potřebují (ti druzí). Za Kristovou diakonií je ovšem ještě něco hlubšího: jejím cílem je otevřít nám společenství lásky s trojjediným Bohem, nový rozměr života, založený na vzájemném sdílení – nejprve osob Trojice a poté i nás. Ježíšova diakonie není cíl, ale prostředek. Proto je před námi úkol, jak christologické modely diakonie doplnit také modely trojičními.

Můžeme říci, jak to zaznělo na jednom z našich seniorátních diakonických dnů: jako křesťané víme o Božím „know how“ (vědět jak) na společenství. V tom je naše přednost a jedinečnost v oblasti diakonie. Tedy nejde vlastně o nic „víc“, než čím sbor ve své podstatě má být – tedy dle ordinačního slibu „místem přímluvných modliteb, důvěry, vzájemného povzbuzování, smíření protivníků, útočištěm slabých, ponížených a opuštěných“. Nejde o nic víc než být církví. Úkolem ovšem zůstává tvořivě a s fantazií hledat možnosti, jak naše společenství otevřít lidem kolem nás a jak jeho principy vzájemnosti a solidarity uvést v život v projektech, které přesahují hranice sboru. Nejsme voláni k tomu, abychom se pouštěli do oblastí, kterým nerozumíme a na které nemáme kapacitu, ale abychom rozpoznali svá obdarování a nenechali si je pro sebe. Abychom zažili, že společenství znamená něco dát a něco přijmout, a zprostředkovali - spontánně občansky a sousedsky i zajímavými organizovanými formami - tuto důležitou životní zkušenost svému okolí.
Nejde o to „konat diakonii“, ale být „diakonickým sborem“. Nejde vlastně o nic „navíc“ a přesto to je – přiznávám – úkol: čelit stále přežívající církevní mentalitě ghetta i společenskému nastavení, které chce vše nepříjemné delegovat na odosobněné instituce. Vývoj posledních let však začíná ukazovat i opačným směrem. Věřím, že diakonickou církev čeká ještě velká budoucnost, která možná bude znovuoživením malých a obyčejných věcí. Hledejme, jak jí společně pootevřít dveře…