Diakonický odbor západočeského seniorátu ČCE

Kniha, která nese věnování těm, "kdo se věnují křesťanské charitě a diakonii" nemusí svým titulem hned prozradit svůj obsah, který se po prolistování prozradí jako tematicky poněkud nesourodá kompilace. Nicméně nová kniha profesora Cyrilometodějské teologické fakulty UP v Olomouci by měla zaujmout čtenáře nejméně ze dvou důvodů. Chce se zabývat problematikou teologie služby (zdůrazňuje propojenost traktování etické problematiky se systematicko-teologickou) a jejím hlavním tématem je teologie služby - tedy pojmu, který vyjadřuje v biblickém a obecně křesťanském úzu snad nejplnokrevněji charakter lidské odpovědi na Boží oslovení a milost, tedy identitu odpovědně křesťanského života.

Kniha je rozdělena do tří hlavních částí. První autor nazval "přístupové cesty k teologii služby" a vpodstatě v ní uvádí do specifik teologického myšlení a jeho základních historických epoch. Druhá část je věnována "křesťanské charitativní službě v dějinách" a podává stručný přehled dějin služby trpícím lidem ve starověku a hlavních mimokřesťanských náboženstvích. Stěžejní kapitolu této části věnuje autor vývoji charity v dějinách křesťanské církve. Třetí a závěrečná část popisuje "charitativní službu ve světle tajemství Boha a člověka". V ní autor křesťanskou diakonii nahlíží nikoli pod zorným úhlem morálních imperativů, nýbrž ve světle teologické kontemplace tajemství trojjediného Boha.

Knihu jako celek předznamenává především její zrod a autorův záměr. Vznikla totiž na základě přednášek bakalářského studijního oboru charitativní a sociální péče na CMTF UP a je celá nesena autorovým záměrem - v němž nezapře svou františkánskou identitu - spojit teorii s praxí. Zdá se, že právě palčivá otázka, jak spojit teologii se službou (Mají tyto dva obory vůbec něco společného? Pokud ano, jak se mají k sobě navzájem mít, pomáhat si ve svém úkolu?), ortodoxii s ortopraxií stojí u zrodu této knihy ve vlastním slova smyslu. Autor chce doložit, že teologie je také "inteligencí služby, v níž se projevuje láska", a služba je "cestou k Bohu". To však příliš předbíháme. Podívejme se nejprve na některé důležité části knihy podrobněji.

V úvodní části, věnované teologickým předpokladům, autor seznamuje čtenáře neznalého problematiky s důležitými teologickými pojmy, metodami teologie a na několika stránkách dovede vystihnout hlavní etapy dějin teologického myšlení. Zjednodušeně by se dalo říci, že chce ve svých úvahách (zřejmě v existenciálním zápasu) odhalovat "duši služby" v jejím teologickém zakotvení. Tematizuje nejprve synkatabatický charakter Boha, jak se zjevuje už ve Starém zákoně, a zvláště pak kenosis Syna ve svědectví Nového zákona. Významnou roli v jeho myšlení hraje koncept analogie entis, na jejímž základě uvažuje v duchu augustinovské psychologizující teologie o Božích stopách ve stvoření (vestigium Dei), Božím obrazu v člověku (imago Dei) a Boží podobou v člověku, obdařeném milostí (similitudo Dei), a dochází tak k přesvědčení, že "dokonalost našeho poznání Boha je totožná s mírou našeho spodobení s Bohem" (str. 50). Nachází přímou úměru mezi poznáním Boha a připodobněním jemu ve službě. Z toho plyne, že "Bůh se nám nedává jako určitá odměna za úkony lásky, ale přímo v těchto úkonech (str. 56)." Spolu s K. Rahnerem (jehož myšlenky lze v některých systematických pasážích zaslechnout) říká, že "Bůh nám nechce darovat v první řadě něco, to by bylo příliš málo, on nám chce i prostřednictvím naší služby darovat sebe sama. (str. 65)"

Historické pojednání o službě začíná autor ve starověku a velkých mimokřesťanských náboženstvích a speciálně se zabývá problematikou solidarity s trpícími ve starém Řecku a Římě jako prostředí, v němž se šířilo křesťanství. Dějinnému přehledu křesťanské charity pak předesílá kapitolu o učení a praxi Ježíše z Nazareta. Oceňme zde především ekumenickou vstřícnost, s níž autor se samozřejmostí pojednává tradici diakonické služby v církvích reformace.

Kniha teologicky vrcholí v závěrečném dílu, v němž chce autor nahlédnout problematiku křesťanské služby prizmatem teologických pravd, kontemplací tajemství Trojice. Předkládá zde několik úvah, které stojí za uvedení a vlastní meditaci.
V kapitole, zabývající se vztahem mezi milosrdenstvím a spravedlností, dochází k závěru, že "křesťanská služba, v níž se projevuje milosrdenství, je tedy vrcholnou formou spravedlnosti, a jelikož v tomto světě zpřítomňuje milosrdenství Boží, je také zjevováním milosrdně spravedlivé a spravedlivě milosrdné tváře Boží." (str. 150)
Na základě meditace nad skutečnostmi, popisovanými starými teology jako appropriationes (přivlastňování jednotlivých Božích děl navenek) a perichoreze (vzájemné přebývání Božích osob jedné v druhé), definuje empatii, která není pouhým "soucitem", ale praxí sebedarující a plodné lásky. Ta je nejen podstatou vzájemného vztahu osob Trojici, ale také vzorem křesťanské služby, která má být ikonou lásky Boží.
V další kapitolce autor vysvětluje, že spása, kterou definuje jako osvobození od zla, má mnoho rozměrů stejně jako to, od čeho vysvobozuje. Důležité je, kým zlé poměřujeme. Něco jiného vidí jako zlo člověk a něco jiného Bůh, proto existuje i "spása podle člověka" (situace, nichž člověk zakouší Boží dobrotu jako uzdravení, radost, osvobození apod.) a "spása podle Boha" (osvobození od hříchu, změna smýšlení). Nastíněný dualismus však autor dialekticky nevyhrocuje, naopak zdůrazňuje, že spása podle člověka, ztělesněná křesťanskou charitou, může a má být "svátostným znamením" spásy podle Boha a v tom je i její důstojnost a nejzazší význam.
V oddíle o "tajemství trpícího člověka ve světle tajemství Kristova kříže" autor tvrdí, že Kristův kříž nese nejen soteriologickou funkci, ale má také úlohu relevační, zjevovatelskou. To je řečeno v souvislosti přesvědčení, které autor vyjadřuje na více místech, že cílem lidského určení je zbožštění (zřejmě ve smyslu theosis východních otců a pravoslavné teologie). Na této cestě je Kristův kříž nejen prostředkem spásy, ale i ukazatelem. Křesťan si má osvojit Kristovu kenotickou spiritualitu (Fp 2), kráčet s ním cestou ponížení do hlubin lidské bídy a stávat se svátostí (působivým znamením) Božího sklonění k člověku. Před některými důsledky mystiky, která rozeznává spojitost mezi trpícím člověkem a Ukřižovaným - sama o sobě je hluboká a pravdivá - , bych chtěl přece jen varovat právě z pohledu člověka, který se s chudými v různém smyslu slova často setkává: Zajisté sloužíme v trpících Kristu, avšak nemusíme (a ani bychom neměli) si toho být vědomi. Bylo by naopak potupné a hluboce nekřesťanské v trpících lidech Krista uctívat, nehledět na jejich tvář, ale představovat si za ní tvář Kristovu - ne, tito lidé mají od Boha svou vlastní důstojnost, kterou máme respektovat a ctít. K takto pokřivenému pojetí služby však autor rozhodně nedochází.
V posledním - a nejhlubším - zastavení svých meditací olomoucký profesor staví proti sobě běžný lineární model chápání vztahu mezi kontemplací a činností (zaměření k Bohu znamená vystupovat z věcí tohoto světa - tělesnosti, práce apod.) a "kruhové" pojetí svého františkánského otce sv. Bonaventury, nazývané autorem také christologicko-soteriologickým kruhem milosti. Bonaventura na základě J 16,28 popisuje Kristovu cestu jako kruhový pohyb: vchází vtělením do světa, koná své dílo, vrcholící obětí, a vrací se po vzkříšení a nenebevstoupení zpět k Otci. Tento přístup nám umožňuje propojit k Bohu zaměřenou víru s praxí odpovědnosti za tento svět: cesta k Bohu vede přes svět a činnost ve světě je součástí pohybu z "Otcova lůna" zpět k Otci. V Bonaventurově kruhovém modelu neexistuje protiklad mezi činností a kontemplací, mizí napětí mezi cestou od Boha ke světu a ze světa k Bohu. Pravá cesta k Bohu vede mezi chudými a ubohými tohoto světa. To je podle Pospíšila radostná zvěst pro všechny, kdo v Kristově jménu slouží bližním.

Jako celek působí kniha, jak jsme řekli, poněkud roztříštěně a v teologických detailech místy příliš zjednodušeně, ba možní naivně. Spojení jakéhosi obecného úvodu do teologie, historického přehledu křesťanské charity a meditace nad službou z hlediska tajemství víry vyznívá pro akademického teologa trochu nesourodě a uměle. Na druhou stranu - kromě uznání skutečnosti, že kniha není psána primárně pro teology, ale pro ty, jimž teologové mnohé dluží - musíme ocenit právě příčinu této nejednotnosti, která o něčem vypovídá. Autor se totiž pokusil spojit teologii se spiritualitou a praxí, ukázat teologům, kam by měly vést jejich úvahy a oslovit ty, kdo se věnují charitě, aby přemýšleli o její podstatě a původu. S takovými podniky se často nesetkáme, neboť vyžadují značnou dávku odvahy. Sklidí totiž obvykle kritiku či nezájem na obou stranách. A přece, v tom jsme s autorem zajedno, právě spojení teologie se spiritualitou (osobní i společenství) a každodenní praxí služby má být základem životního stylu učedníků, vedoucímu k naplnění Ježíšovy prosby, "aby svět poznal, že ty jsi mě poslal" (J 17, 21).

Ocenění si zaslouží ekumenický potenciál knihy. Pro autora je samozřejmé v rámci dějin teologie a charity zcela přirozeně a kontinuálně pojednat jejich část, odehrávající se na reformační straně. Za ještě důležitější považujeme fakt, že autor, který je ve styku se současnou světovou katolickou teologií, vnáší do prostředí českého katolického myšlení svobodný a křesťansky i intelektuálně otevřený a pokorný přístup, jehož stále není dost. A evangelík si zase s radostí přečte úvahy ze spisů současného papeže, jimiž autor často pod čarou dokládá své závěry, a které neobyčejně přirozeně a prostě uvádějí čtenáře do základních křesťanských pravd.

POSPÍŠIL, C.V.: Teologie služby, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2002, 214 stran