Možnosti diakonického jednání – včera, dnes, zítra! (Beate Lenk)

Zítřek může vykvést jen tehdy, když včera zapustil kořeny a dnes roste…..

„ Nikdo dnes nemá vizi. Nikdo neříká co by mělo být a kudy se má jít. Duchovní život charakterizuje bezradnost a dusivá prázdnota.“ Marion, hraběnka Dönhoff

„Vize jsou strategie jednání, to je odlišuje od utopií. K vizi patří odvaha, síla a připravenost je uskutečnit.“ Roman Herzog

Diakonická církev nebo církevní diakonie?

Zeptejme se nejprve, jaké požadavky na nás klade vývoj sborů ve vztahu k diakonii:

Jak se může sbor stát společným domovem zdravých a nemocných, lidí s handicapem a těch bez něj, silných a slabých, bohatých a chudých, pevných a vratkých, schopných a neschopných, lidí vyloučených ze společnost a lidí ve společnosti zakotvených?

Co může sbor dělat proti osamělosti a individualizaci?

Dokáže sbor při dnešní ztrátě tradičních sociálních sítí vytvořit nové sítě, které něco vydrží a pomůžou?

Dokáže sbor povzbudit odvahu k životu?

Jak se dá probudit, podporovat a provázet činnost dobrovolníků?

Jaký potenciál má sbor, aby dokázal doprovázet lidi v životních přelomech v krizových situacích?

Jaké kroky má sbor udělat, aby se diakonicky rozvíjel?

Koneckonců jde jen o jedinou otázku:

Jak může být sbor transparentní pro lásku Boží? Jak může být znamením lásky Boží pro tento světě?

Základními rozměry diakonie jsou:

Solidarita a spoluúčast se zoufalými, bezradnými a lidmi bez naděje.
Tiše a vnímavě naslouchat nářku a vydržet ho.
Diakonie nezůstává němá. Argumentuje křesťanským obrazem Boha a člověka.
Diakonie těží ze společenství se zoufalými a smutnými. Pomáhat znamená dávat i dostávat, dělit se i sdílet se. Pomoc je spoluúčast.
Tím dochází ke změně paradigmatu: nikoli církev a diakonie pro druhé, nýbrž s chudými, nemocnými, hledajícími, cizími, starými a mladými, závislými, s nevyléčitelně nemocnými…

Nahlédněte se mnou do výkladní skříně možností:

Diakonie při bohoslužbách

Bohoslužby spojují, vedou ke společenství. Osamělost a individualismus jsou silným pramenem utrpení. Otevřme kruh, také při Večeři Páně… pro nejisté, neschopné chůze… například pro vozíčkáře.
Celostný prožitek bohoslužeb může mít hojivý účinek. Bohoslužby s pomazáním olejem a požehnáním dodají útěchu. Modlitba dává úlevu a osvobozuje. Zpověď je slavností smíření a základem pastýřské péče. Smíření je centrálním pojmem diakonie. (Th. Strohm)
Pojem „léčivého liturgického roku“ stále nabývá na významu. Liturgický rok umožňuje svým rytmem stálost a dává nám pocítit dech věčnosti.

Otevřené prostory církve působí pohostinně. V mnoha kázáních přicházejí ke slovu diakonické myšlenky a výzva ke sbírce je výrazem konkrétní pomoci v průběhu bohoslužby.
Diakoničtí pracovníci jsou uváděni do služby při bohoslužbách, tam se jim také dostává ocenění, při bohoslužbách se s nimi loučíme, když odcházejí - například v rámci týdnů modliteb a sbírek pro diakonii. „Boha chválit srdcem, ústy i smysly.“

Další možností jsou bohoslužby například s uživateli služeb středisek Diakonie, se slyšícími i neslyšícími, s vězni nebo s duševně nemocnými. Bezbariérový přístup do kostelů a sborových budov by měl být samozřejmostí.

Správné osvětlení, které neoslňuje, bezbariérové přechody, orientační pomůcky, tlumení hluku a dobrá akustika – to vše je třeba brát v úvahu.

Obohacením je také spojení sakrálního společenství s profánním, když bohoslužba ústí do posezení u kávy nebo sklenky vína.

Sborové zdroje „kultury umírání“ můžeme najít v doprovázení umírajících, v rituálech a truchlení. Být nablízku, naslouchat, mlčet, dotýkat se, vyjadřovat, děkovat, odpustit, modlit se, tišit bolest. To konají příbuzní, pečovatelé a duchovní, profesionálové i dobrovolníci.

Diakonie na faře

Každý fara je důležitou diakonickou instancí!
Člověk hledající pomoc bývá často zahlcen nabídkou a nepřehlednou sítí různých služeb. Na faře může najít informace a zprostředkování toho, co potřebuje – poraden, středisek Diakonie apod.
Středisko diakonie je pro mnoho lidí synonymem církve a chápou ho jako aktivitu sboru. Jeho kořeny najdeme v práci klasické sborové sestry nebo diakonky, vyslané do služby ve sboru. To všechno se v základech změnilo od té doby, kdy bylo zavedeno pojištění a různé standardy kvality, čímž se celkové klima velice zhoršilo.
Nízké odměny a snižování plateb za výkony pečovatelské a ošetřovatelské péče ohrožují existenci mnoha středisek. Konkurence na trhu sociálních služeb je velká. Doplňkové služby, péče o víkendech, tísňová péče, pečovatelské a ošetřovatelské kurzy, poradenství a paliativní péče - to všechno tvoří dohromady celostnou a atraktivní nabídku pomoci.

Zpět k církevnímu sboru. Existuje vějíř pomoci pro lidi v akutní nouzi? Konají se dobročinné bazary a mimořádné sbírky? Nebo posvícenské sbírky?
Na významu získává organizovaná sousedská pomoc. Dobře doplňuje profesionální služby a je obzvlášť důležitá pro lidi, kteří žijí sami. Také takzvaná sborová sousedská pomoc se nadějně rozvíjí a má komunikační, diakonickou a duchovní funkci.

Také veřejnosti otevřená práce s mládeží je diakonií. Dává impulsy pro smysluplné využití volného času, pomůže zodpovědně se zapojit, dotýká se „tepu“mladých, může radit, podporovat a pomáhat. Učí zvládat konflikty a spojuje mladé různých národností. Také ve skupinách konfirmandů se dá pracovat s orientací na zážitky a volný čas, vzdělání, službu, akce a spiritualitu je možné dát zažít.

Sbor může dát prostor, podněty, podporu a propojení k svépomoci, k svépomocným skupinám nemocných, anonymním skupinám, společným rozhovorům – to vše jsou témata sborové diakonie. Jeden nese tíži druhého!

Pro sbory je dnes důležité zřídit společný „stůl“ a mít tak možnost reagovat na elementární nouzi. Myšlenka je to tak geniální jako jednoduchá: Přebývající jídlo z jídelen, hotelů, od výrobců potravin a obchodníků svézt a zdarma rozdávat lidem v nouzi.
Zrovna tak skvěle mnohde fungují „sociální obchůdky“ a obchodní domy. Náš obchůdek sv. Ondřeje v Selbu si už vydobyl respektovanou pozici. Cíl „dobré kupovat - dobré dělat“ je různými skupinami obyvatelstva velmi dobře přijatý.

Projekty jako….. „nocleh na jednu noc, otevřené kostely, bytová sdružení a ´Boží byty´“ jsou iniciativami křesťanské pohostinnosti, které mají za cíl pomoci lidem z bludného kruhu nezaměstnanosti a bezdomovectví . Také doprovázení „beznadějných případů“ je výzvou dnešní doby. Nevyléčitelně závislí, psychicky nemocní, sociálně nepřizpůsobiví nebo extrémně labilní lidé potřebují lidskou sociální síť, ve které budou zachyceni, neseni a doprovázeni. Sbor může být takto s nimi a tím se zároveň stát nositelem božího křestního zaslíbení!

V činech milosrdenství se nesmíme uzavírat pomoci trestaným. Pokřtění a trestaní! Často se o tom nemluví, také proto, že angažmá v této oblasti si musí být vědomo svých hranic a možností.

Abychom všechny tyto úkoly mohli zvládnout, potřebujeme kvalifikovaný management, funkční struktury odpovědnosti a profesionální vedení. Jednání, které zná svůj cíl, a dobře rozdělená práce jsou rozhodující pro zdar díla i osobní rozvoj. To platí jak pro dobrovolníky, tak pro zaměstnance.
A informace a komunikace nejsou všechno, ale bez nich není nic!

Na závěr chci ještě zdůraznit:

První a nejdůležitější je: Považovat diakonii za centrální, bytostnou věc sboru.
Všimnout si, co všechno je ve sboru diakonického. Nesmíme zúžit náš pohled pouze na střediska diakonie.
Rozvíjejme cit pro „topos“ a „kairos“. Pro vnímání zvláštního místa a příležitostí. Kdo může co udělat!
Využívejme šance, které se nabízejí, flexibilně, odhodlaně, kreativně a činnorodě. Rozvíjejme své diakonické talenty, abychom byli rybáři lidí. Vyplácí se hledat ve sboru nadání, zájmy a dovednosti. Jsou zde! Mějme „dlouhý dech“ a zůstaňme snílky i realisty zároveň, abychom mohli uskutečnit vizi diakonického sboru.

Příspěvek přednesla Beate Lenk (Diakonie Selb)