Diakonický odbor západočeského seniorátu ČCE

Po dlouhé době první seniorátní Den diakonie v západočeském seniorátu s podtitulem Diakonie bez IČO hostil v sobotu 27. září 2008 plzeňský Korandův sbor ČCE. Dvěma tuctům účastníků nejen z ČCE, ale i z ekumeny nabídl přednášky, praktické dílny i prostor k diskusi.

Akci uspořádal Poradní odbor křesťanské služby Západočeského seniorátu ČCE, který v rámci své vloni obnovené činnosti usiluje o podporu diakonických aktivit na sborové úrovni, ale také o rozvíjení vztahů mezi sborovou a instituční diakonií.

Dopoledne patřilo třem referátům. Michal Opatrný z Teologické fakulty Jihočeské univerzity nastínil základní otázku katolické debaty o diakonii jako konstitutivním prvku církve: Jde nám o církevní diakonii nebo diakonickou církev? Církevní diakonií je v tomto smyslu míněna důležitá, ale přece jen dodatečná, „účelová“ praxe křesťanů. Proti tomuto pojetí přednášející položil tezi o diakonické církvi: Diakonie či charita není jednou z mnoha církevních aktivit, ale ježíšovské bytí pro druhé je totožné s bytím církve. Proto celý život církve má být diakonický, nesený diakonickou podobou mezilidských vztahů, vycházející z Boží diakonie (služby) nám.
Prorockým slovem nazval jeden z účastníků následující referát faráře Luďka Korpy, který se zamýšlel nad otázkou: Kdo jsou dnes naši nejmenší? Ve svém provokativním příspěvku zdůraznil, že diakonie by neměla stavět na osvědčených a zažitých podobách služby (které dnes financuje stát a umí dělat i necírkevní instituce), ale měla by hledat potřeby společnosti a lidí na jejím okraji, kterými se nikdo zabývat nechce. Koho by dnes Ježíš nazval svými nejmenšími bratry a sestrami?
Beate Lenk, ředitelka Domova pro seniory v německém Selbu, přednesla svou vizi diakonické církve, která nezápasí o výsluní na trhu sociálních a zdravotních služeb, ale „léčí“ bolesti druhých tím, co je jí vlastní: nabídkou společenství, které vysvobozuje z osamění, zpovědí, pomazáním nemocných, otevřenými dveřmi na faře pro každého, kdo jde kolem… Jak diakonický je náš kostel a naše fara? Dostane se mezi náš člověk na vozíčku? Najde kdokoli v nouzi na faře někoho, kdo se mu bude věnovat?
Právě myšlenka „diakonického sboru“ zaujala nejvíc i v následné diskusi a nabídla bohaté téma pro další podobné akce.

Odpoledne se účastníci rozdělili do dvou skupin. V první dílně s podtitulem „Jsme si nablízku“ nacvičovali komunikační dovednosti pro vedení pastoračního rozhovoru. Druhá skupina si mezitím kladla otázku: Jak si můžeme navzájem pomoci, když se stane neštěstí?

Bohatý den vyrcholil ekumenickou bohoslužbou, kterou hudebně doprovodil soubor Touch of Gospel. V jejím závěru si každý mohl odnést osobní vyslání ke službě od přítomných duchovních.

Psáno pro časopis Modré z nebe.