Diakonický odbor západočeského seniorátu ČCE

Předneseno na kurzu křesťanské služby 4.4.2009 v Praze s tématem „Diakonická služba včera, dnes a zítra (?)“

Mluvit o zítřku je vždycky problematické, když člověk není prognostik ani prorok. Ale snad se mohu přidržet biblického chápání proroctví, které není věštbou budoucnosti, ale slovem do přítomnosti, které může novou budoucnost otevřít. Chci proto nabídnout nástin vize, v níž sám čerpám z osobních zkušeností člověka, který se pohybuje ve vodách sborové diakonie i evangelické Diakonie a katolické Charity. Chci se s vámi také podělit o inspirace z přednášek a zkušeností seniorátního dne diakonie, který se v západočeském seniorátě uskutečnil loni pod názvem „Diakonie bez IČO“.

Diakonie a křesťanská služba

Zadané téma obsahuje dva pojmy: diakonie a křesťanská služba. Co to vlastně je? A liší se to nějak? Před časem jsem se setkal s pro mne velmi překvapujícím pojetím: Diakonie se prý děje ve střediscích diakonie a je určena navenek (rozuměj: z církve ven). A křesťanská služba neboli sborová diakonie je dílem praktické pomoci lidem v křesťanském sboru. Toto rozdělení považuji za nesprávné a nesmyslné. Zčásti je snad za ním zkušenost existence církve v totalitě. Lze ho chápat jako myšlenkový produkt mentality ghetta, kdy církvi bylo vymezeno uspokojovat pouze „náboženské potřeby svých členů“ a navenek nesměla oficiálně působit. Tato doba pominula a proto můžeme o diakonii začít přemýšlet svobodně. Je pouze jedna diakonie, nesená slovem epištoly Galatským (6,10): "čiňme dobře všem"… s dodatkem "nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry". Logicky: začít musím u toho, kdo je mi nejblíž, u bratra a sestry ze sboru, jinak je má snaha „zachránit svět“ falešná. Ale principiálně je určena všem.
Čili: diakonie může mít a má různé podoby: individuální, organizovanou na úrovní sboru, instituční atd. Rozdíl ale není v poslání, ale pouze v tom, zda např. má nebo nemá IČO.

Církevní diakonie a diakonická církev

Co tedy vlastně dělá diakonii diakonií? Čím je založena? To lze říci velmi stručně: v (pro)existenci Syna člověka, v poslání toho, který nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil. Tato diakonická struktura Ježíšova života, smrti a vzkříšení přechází na učedníky. Církev nemá být kon-formní, ale christo-formní. Diakonie tedy není dobročinností nebo almužnou, ale výrazem poslání ke službě – diakonii – smíření.
Nechci používat velká slova, ale toto základní pochopení diakonie má vliv na její praktické výrazy. Mluvíme totiž o diakonické církvi. Diakonie - jakožto stálý rys Ježíšova mluvení i konání – má určovat celou existenci církve. Není to přidaná hodnota. Není to aktivita navíc. Není to věc důležitá, ale přece jen zbytná. Bez diakonie není církve – stejně jako není církve bez bohoslužby, společenství a svědectví o Kristu.

Co to znamená? Diakonické poslání církve nelze přenést na nějakou instituci. Nelze si jeho naplnění odškrtnout nějakou aktivitou. Církevní Diakonie a Charity nemohou samy naplnit diakonické poslání církve. Církev sama má být diakonická. Každý sbor se má všech oblastech svého života utvářet diakonicky. A teď nemluvím o charitativních činnostech, ale třeba o kostele, kam se dostane i vozíčkář nebo člověk „zvenku“; o bohoslužbě, která člověka vytrhuje z osamění a uzavřenosti do sebe sama; o otevřených dveřích na faře; o zpovědi, pomazání nemocných a nejrozmanitějších projevech účasti s lidmi v těžkých životních situacích, vyjadřujících zároveň Boží blízkost a příklon k člověku; nebo třeba o slavení liturgického roku, které vnáší do lidského života spočinutí, řád i směřování.

Obnova diakonického sebe-vědomí

Často se ozývají kritické hlasy směrem k instituční Diakonii – poukazující na její odtržení od života sborů nebo profesionální odstup s odvoláním na nutnou odbornost. Troufám si ale říci, že začít bychom jako církev měli sami u sebe: obnovou našeho diakonického sebe-vědomí. Pak teprve se sbory stanou skutečnými partnery středisek Diakonie – nikoli chudými příbuznými nebo naopak těmi, kdo chtějí určovat a ovládat to, čemu opravdu nerozumí.

Co tím myslím? Křesťanská diakonie vždy nějak reagovala na situaci ve společnosti. V rané církvi vytvářela vzájemnou pomocí nezvyklou alternativní kulturu k okolnímu pohanství, byla „světlem na hoře“. Ve středověké říšské církvi jakoby zmizela, protože společnost byla aspoň povrchně christianizována, zmizel protiklad mezí církví a světem – a tak diakonie jakoby ztratila význam. Stala se doménou „opravdových křesťanů“ v řádech a klášterech. V novověku se diakonie sekularizovala: společnost přejala určité křesťanské hodnoty jako je solidarita a pomoc člověku v nouzi. Tato situace trvá – aspoň zatím – i v naší postmoderní společnosti. I kdyby neexistovaly Diakonie a Charity, pomoc nemocným, handicapovaným, starým a lidem v obtížných životních situacích by se děla péčí státu i necírkevními organizacemi. Jistě i díky osobní angažovanosti jednotlivých křesťanů na slušné úrovni.

Diakonie zítra?

Co je tedy výzvou diakonie dnes a zítra? Zdá se mi, že dnes diakonické počínání neohrožuje a „nepodvazuje“ politická totalita, ale hrozí nám „totalita expertství“. Možná tedy není naším úkolem vytvářet alternativní zařízení a aktivity, ale spíš alternativní společenskou kulturu v nejširším slova smyslu. Odolávat právě všeobecnému tlaku na delegování nepříjemných věcí na někoho – na odborníky, sociální služby, agenty všeho druhu. A vracet se často k úplně obyčejné vzájemné pomoci, občanské angažovanosti, křesťanské solidaritě, pro něž křesťanský sbor má být živnou půdou, ovšem nikoli jejím skanzenem.

Sociální služby, na jejichž poskytování se institucionální Diakonie omezila, jsou důležitým, ale nikoli vyčerpávajícím rozměrem diakonického poslání církve. Život prostě nelze vměstnat do zákonných kolonek typologie sociálních služeb a standardů, ze kterých se pomalu stává spíš papírový strašák. Ano, právě vývoj v sociální oblasti mne utvrzuje v radostném přesvědčení, že diakonická církev, církev sloužící, církev solidarizující se se všemi bez rozdílu, má velkou budoucnost. Na spoustu věcí nebudou mít organizace, pro které je prioritou se uživit, peníze, spousta věcí se nevejde do příslušných škatulek. Ale prostor církve se může velmi kreativně uzpůsobovat a reagovat na potřeby společnosti. Ten otazník nad diakonií zítřka z nadpisu tedy nemám.

Nepotřebuji žádnou zvláštní kvalifikaci než ochotu a odvahu k tomu, abych udělal sbírku na rodinu nebo skupinu, která se ocitla v nouzi, abych v neděli uvařil sousedovi oběd, abych dal ve sboru maminkám s dětmi, alkoholikům nebo nemocným rakovinou prostor výměně zkušeností a vzájemné pomoci, abych zorganizoval brigádu při vyklízení vyhořelého domu v naší obci nebo otevřel sborové prostory lidem evakuovaným při povodni a vařil jim čaj, abych uspořádal vzpomínkovou ekumenickou bohoslužbu k výročí velké dopravní nehody v okolí, abychom vyjádřili, že jsme nezapomněli a můžeme být v neštěstí společně… Tohle všechno jsou vlastně zcela tradiční kdysi zcela obvyklé výrazy solidarity. Možná přijde čas, kdy budeme přemýšlet znovu o tom, kdo jsou ti Kristovy nejmenší, a přijdeme kromě nemocných, vězněných, hladových a pocestných na nové, možná nečekané skupiny lidí.

Důležité je, že diakonie vždycky bude trochu „nehoráznou“ službou – stejně jako jí bylo Ježíšovo mytí nohou učedníkům. Sbírky na pomoc dětem v dětských domovem klidně přenechme nadacím celebrit. Posláním diakonie dnes a zítra bude spíš něco avantgardního, co jde proti proudu. Ale co možná za deset nebo sto let ten proud otočí.