Diakonický odbor západočeského seniorátu ČCE

Nástin katolické diskuse o diakonii jako konstitutivním prvku církve

1. Úvod

Se zájmem jsem odpověděl na výzvu kolegy Vokouna, že shání někoho, kdo by byl zde na tomto setkání ochoten přednášet o diakonii. Můj zájem pramenil z toho, že budu moci probrat problematiku diakonie s někým jiným než kolegy a studenty z fakulty.
Na druhou stranu musím přiznat jisté obavy, které pramení z toho, že mám jako katolický teolog hovořit na evangelickém setkání. Ne snad, že bych se evangelíků bál, ale prostě dostatečně neznám evangelický teologický diskurs, takže se cítím kompetentní jen k tomu, abych zde představil jedno z témat diskuse katolických teologů, které by pro svou jednoduchost a zároveň závažnost mohlo být – doufám – zajímavé i pro křesťany jiných církví.

2. Diakonie

Slovo diakonia překládáme většinou jako služba. V novozákonní řečtině ale doslova znamená služba při stolech. Označovalo tedy práci číšníků, kteří obsluhovali u stolů, což byla nejvznešenější forma služebné práce. Toto slovo tedy neoznačuje služebnou práci otroků nebo snad nějakou podřízenost stávajícím poměrům.

Podle Norberta Metteho existují v Novém zákoně dvě základní významové skupiny:
1) diakonia jako materiální služba, např. rozdělování hmotné pomoci (chudým) křesťanským vdovám (Sk 6,2);
2) diakonia jako služba nábožensko-spirituální, tj. služba slova – výklad Božího slova, kázání, katecheze, pastorační rozhovor (Sk 6,4), nebo služba smíření – tedy napomáhat smíření lidí navzájem a lidí s Bohem (2Kor 5,18).

3. Církevní diakonie

Je-li však diakonie chápána jen jako sice vítaná, ale přeci jen dodatečná součást církevní praxe, resp. křesťanského života. Jedná-li se o církevní diakonii, kde „církevní“ je důležitější než „diakonie“, stává se taková diakonie problematickou.
Toto pojetí diakonie, které se podle německého teologa Norberta Metteho rozšířilo již od 2. či 3. st. po Kristu vede k tomu, že diakonie je – opět podle Metteho – pouhým důsledkem křesťanského života nebo církevní praxe. Je důsledkem toho, že si chci svými skutky získat spásu, resp. důsledkem toho, že chci zdarma darovanou spásu žít.
Pomoc potřebným se v tomto pojetí stala jakýmsi „dogmatem“, které potlačilo lásku k bližnímu, tedy afektivní vztah mezi pomáhajícím a pomoc přijímajícím. Člověk pak často může pomáhat jen proto, že je to povinnost, že je to podmínka pro získání spásy, a ne proto, že upřímně vnímá potřebnost potřebného.

Toto pojetí diakonie tak vlastně z potřebného člověka dělá objekt, který je využíván pro jiné zájmy, kupř.:
- Pomáhám ne proto, abych pomohl, ale proto, abych Já získal spásu.
- Pomáhám ne proto, že mě druhý potřebuje, ale proto, abych Já žil milost, kterou jsem dostal.
- Pomáhám ne proto, že potřebnému nikdo jiný nechce pomoci, ale proto, abych zlepšil společenský kredit Své církve, resp. křesťanství.
- Pomáhám ne proto, že je druhý v nouzi, ale proto, abych mu mohl lépe předat Svou víru.

Tím ovšem bylo narušeno pojetí pomoci potřebným, které je popisováno v evangeliu. Ježíš Kristus v evangelijních příbězích nikdy nejedná s marginalizovanými neosobně a účelově (např. aby si získal společenský kredit):
- Je mu líto vdovy, které zemřel syn (Lk 7,13);
- když zemřel jeho přítel Lazar, Ježíš je pohnut a pláče, když vidí zármutek Lazarových sester (J 11,33-35);
- když vypráví podobenství o milosrdném Samařanovi, říká, že Samařan byl pohnut soucitem (Lk 10,33).
Podle některých autorů Ježíšovi nejde při vykonávání zázraků ani o potvrzení jeho božství, ale chce „jen“ ukázat, že se přiblížilo Božího království.
Církevní diakonie, tedy diakonie jako více či méně dodatečné součást církevní praxe a křesťanského života tak neodpovídá základním kritériím, které před pomoc chudým, nemocným nebo marginalizovaným staví křesťanství.

4. Diakonická církev

Diakonie může být také chápána ne jako „dogma“, které je třeba dodržovat, ne jako přídavek či přívěšek křesťanského života, ale jako jeho integrální součást. Pomoci tomu, kdo to potřebuje, je totiž ortopraxí (správnou nebo pravou praxí), která odpovídá tomu, čemu křesťané věří, tedy ortodoxii (pravé víře).
N. Mette proto v protikladu k výš zmíněnému přístupu mluví o tom, že pomoc potřebným je pro křesťanství konstitutivní – tzn. ustavující. O křesťanské praxi můžeme mluvit jedině tehdy, zahrnuje-li v sobě od začátku pomoc potřebným. Jinak vyjádřeno: Tím, že člověk někomu pomáhá, se stává křesťanem – stává se následovníkem, učedníkem Ježíše Krista. Následovníkem Ježíše Krista není proto, že poslouchá Boží slovo, ale že poslouchá Boží slovo a plní je (Lk 8,21).
Tento přístup k diakonii také odpovídá pojetí pomoci potřebným v Písmu: Čím víc se Ježíš Kristus staví na stranu marginalizovaných nebo sociálně exkomunikovaných, tím víc se stává sám sebou – Božím Synem, Mesiášem – Spasitelem. Jeho slova, jednání a život vytváří novou, doposud neznámou podobu (mezi)lidského jednání, můžeme říci diakonickou podobu mezilidských vztahů. Před skutečností můžeme utéci (do ghetta) nebo ji bezezbytku přijmout, takovou jaké je (kolaborovat s poměry). Jak ale v 70. letech ve svém památném článku ve Studiích zdůraznil Jakub Trojan, křesťanské řešení je právě po vzoru Ježíše Krista přistoupit ke skutečnosti jako k záležitosti nehotové, jako k něčemu, co je třeba teprve vytvořit.
To můžeme aplikovat také na diakonii – pomoc potřebným. Diakonie pak není jednou z mnoha církevních aktivit, ale podstatou církve, která jako církev Ježíše Krista teprve vytváří novou skutečnost – skutečnost diakonickou. Bůh se totiž nestal člověkem proto, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil (Mt 20,28). Celý Ježíšův život je proto diakonický, což je snad nejvíc patrné na kříži. Současný papež Benedikt XVI. k tomu ještě jako profesor teologie napsal ve svém Úvodu do křesťanství:

V bibli se nejeví kříž jako postup v mechanismu uraženého práva. V bibli stojí kříž spíše obráceně jako výraz pro radikálnost lásky, která se zcela dává, jako proces, v němž někdo je tím, co činí, a dělá to, co je. Kříž je vyjádřením života, který znamená zcela bytí pro druhé.

Jako římský biskup pak ve své druhé encyklice Spe salvi, věnované křesťanské naději, dokonce říká:

„Člověk má pro Boha takovou cenu, že se on sám stal člověkem, aby mohl spolu s člověkem sou-cítit, spolu-trpět způsobem velmi reálným, totiž v těle a krvi, jak nám to podává pašijový příběh o Ježíšově umučení (SS 39).“

Z tohoto úhlu pohledu pak ale bytí pro druhé nemůže být jen jednou z mnoha církevních aktivit, ale bytí pro druhé musí být totožné s bytím církve, tak jak je bytí církve totožné s bytím Ježíše Krista: Když chtěl Bůh v Ježíši Kristu spoluprožívat s lidmi jejich utrpení, musí i Kristova církev s lidmi jejich spoluutrpení prožívat. V tomto světle nějaká církevní diakonie vedle mnoha dalších církevních institucí a akcí zkrátka nestačí, protože sama církev musí být diakonická, musí tu být pro druhé.

To však neznamená, že se církev má stát jen jakýmsi charitativním spolkem. Neznamená to také, že by snad organizace jako jsou Diakonie nebo Charity byly přebytečné. Pojetí diakonie – jako bytí pro druhé je hodně široké. Německý teolog Herbert Haslinger proto uvádí celkem osm „fenotypů diakonie“, tedy osm souborů sestávajících vždy ze dvou pro službu potřebným charakteristických znaků:
1) Diakonie je institucionalizovaná a spontánní. Institucionalizovaná je diakonie např. ve formě humanitárních nebo charitativních organizací (Charita, Diakonie). Spontánní je např. při pomoci v situaci krajní nouze (autonehoda).
2) Diakonie je profesionální a dobrovolná. Např. v nemocnici je činnost ošetřovatelky profesionální diakonie, zatímco návštěvy dobrovolníků u pacientů patří do dobrovolné diakonie.
3) Diakonie je úřední a soukromá. Úřední je např. v podobě pověřence biskupství pro menšiny, spíše privátní charakter pak má v domácí péči příbuzných o člena rodiny.
4) Diakonie je umístěna ve společenské mikro a makro oblasti. Angažmá pro tzv. „třetí svět“ se pohybuje v makro-oblasti celosvětových souvislostí. Poradenský rozhovor se pohybuje mikro-oblasti mezilidského vztahu, i když musí být zohledněno sociální prostředí.
5) Diakonie je církevní i mimo-církevní. Jako ve farnosti organizovaná pomoc finančně slabým rodinám je církevní, jako křesťansky motivovaná spolupráce např. v amnesty international je mimocírkevní.
6) Diakonie se může dít vědomě i nevědomě. Sociální práce s lidmi bez přístřeší vyžaduje vědomé rozhodnutí a koncepci. Každodenní péče rodičů o děti většinou s diakonií vědomě identifikována není.
7) Diakonie je individuální a politická. Pomoc zdravotně postiženým v praktických záležitostech všedního dne je zaměřená na potřeby individua. Jako nasazení se pro zdravotně postiženým vstřícnou politiku zaměstnanosti je diakonie politická.
8) Diakonie může mít konečně podobu výslovně křesťanskou i „anonymně křesťanskou“. Tím je myšleno, že i nasazení člověka, který není křesťanem, pro lidi v obtížných životních situacích, může mít kvalitu křesťanské diakonie, i když tento člověk své jednání jako křesťansky motivované nechápe, a ani ho s křesťanskou diakonií nespojuje.

Z těchto fenotypů diakonie je tedy patrné, že diakonie nemá být pouhým důkazem, že křesťané berou svou víru vážně a dovádějí ji do důsledků, ale jasnou a praktickou odpovědí na utrpení a nespravedlnost ve světě, která nesleduje jiné cíle, než zmírnit utrpení a napravit nespravedlnost.

Diakonickou církev stejně jako diakonickou křesťanskou existenci pak tedy můžeme stručně charakterizovat např. takto:
§ Místo křesťanů je přednostně na straně „chudých a bezvýznamných“, ke kterým byl Ježíš Kristus zvlášť poslán (Lk 4,18).
§ Do té míry, do jaké se všechno jednání křesťanů, resp. církve děje kvůli lidem a kvůli jejich spáse, obsahuje v sobě diakonickou dimenzi. Potom jde o církev pro druhé.
§ Pro vnitřní řád církve platí evangelijní výzva, že obvyklé mechanismy a struktury vlády v ní nemají mít místo:
Ježíš řekl učedníkům: ˛Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem˛ (Mk 10,42-43).“
Naplňování této výzvy je pak viditelným svědectvím živé diakonie.

5. Závěr

Neznamená to ale, že pak taková diakonická církev jaksi „zapomněla“ na Boha? Je pravdou, že se to může stát a někdy děje, pak už ale nejde o diakonii jako bytí církve nebo křesťana pro druhé. Dovolím si to vysvětlit opět za pomoci slov J. Ratzingera:

Nikoliv konfesijní člen strany je opravdovým křesťanem, ale ten, který se svým křesťanstvím stal opravdu lidským. Nikoliv ten, kdo pro vlastní prospěch otrocky dodržuje sytém norem, ale ten, kdo se osvobodil k prosté lidské dobrotě. Princip lásky, má-li být opravdový, samozřejmě zahrnuje víru. Jen tak zůstává tím, čím je. Neboť bez víry, kterou jsme se učili chápat jako (…) výraz pro nedostatečnost všech vlastních výkonů, se láska stává svémocným činem. Láska se sama ruší a stává se sebeospravedlněním: Víra a láska se vzájemně podmiňují a vyžadují.

Příspěvek přednesl Michal Opatrný z Teologické fakulty Jihočeské univerzity